Jak to dopadne, když zahodíme pádlo a čapnem pálku
4. 10. 2016
Abychom toho neměli po sezóně málo, zúčastnili jsme se o víkendu 2. – 3. 10. pro nás již druhého slowpitchového turnaje O jabloneckého Klokánka. Počasí nám přálo, slunce krásně hřálo a my se pod vedením zkušených baseballistů (jednalo se celkem o dva raritní exempláře v týmu RK Dragons Balls) pustili do tréninku před prvním zápasem. Naše práce s baseballovou rukavicí chvílemi připomínala chytání motýlů na dětském hřišti, přece jen hry s míčkem jakékoliv velikosti nejsou naší parketou. Po vystřídání se na pálce a několika zkušebních odpalech jsme se vrhli do prvního zápasu proti týmu Eleven. A světe div se, nevyhráli jsme! Vzhledem k tomu, že se jednalo o první zápas, jsme byli naopak překvapení, že prohra nebyla tak razantní. Celou hodinu jsme házeli, chytali, běhali a odpalovali a zase běhali. A byli šťastní za každou dosaženou metu. Po každém získaném bodu se naše hráčské schopnosti posouvaly výš a výš – tedy jen do chvíle, kdy jsme jen při další směně jen bezradně zírali na hromadící se vyoutované hráče.
Druhý zápas, s týmem Pizzaři, jsme pojali zodpovědněji a poctivě jsme si za tu dlouhou hodinu vyběhali víc než 8 bodů. Zjistili jsme, že při troše přemýšlení (což je v naprostém rozporu s naší dragonskou mantrou, že při závodě jsme jen tupá pádlovací síla), se dá i proti zaběhnutějšímu týmu nasbírat nějaký ten bodík a vyřadit pár hráčů. V přátelské atmosféře se odehrával zápas s fanoušky Blesku, přestože tito kamarádi disponují několika silnými hráči. Zde byl výkon asi nejvyrovnanější z celé soboty. Utříbili jsme si v hlavičkách, že se nám jedná spíš o zábavu a o příjemné chvíle s přáteli a pivečkem. No a závěrečný zápas nás zase hodně rychle vrátil na zem. Proti baseballisty nacucanému týmu Pšonků jsme měli šanci asi jako mravenec proti slonovi. Tito mladí kluci se rozhodli, že ačkoliv byl home run zakázaný, můžou jej aspoň imitovat a téměř každý druhý míček směrovali do co nejvzdálenějšího koutu hřiště, abychom si i my v poli zaběhali. Do té doby, než knocknoutovali nadhazovačku (která má obtisknutý míček pod žebry ještě dnes v úterý, pozn. autora:)), jsme považovali ty děti za neškodné. Ale zdání klame. Rozstříleli nás napadrť.
V neděli nás čekaly jen dva zápasy, takže jsme měli jen dvě možnosti zkusit neobhajovat loňské poslední místo. Při prvním z nich jsme okusili hořkost prohry o čtvrt bodu. Zebry jsme prostě slušně dotahovali a chybělo maličko ke kýženému vítězství. Na první zápas s totálně bolavými a zatuhlými těly jsme podali úctyhodný výkon (snad si to myslí i kouč). Na poslední zápas jsme nastupovali již za deště a s instrukcemi, že tým polských dětí máme šetřit. To bylo trochu pošetilé, po několika outech jsme zjistili, že vlastně nemusíme moc vybočovat ze standardu. S odřenýma ušima jsme propršený poslední zápas vyhráli a těšili se z předposledního 12. místa. Příští rok se na jubilejním 30. ročníku Jabloneckého klokánka pokusíme postoupit zase o kousíček výš. Do té doby se ale budeme radši držet pádel, protože s těmi to zatím umíme pořád líp. Takže TŘI ČTYŘI, M...T!!!